Utahaný pastýř shodil kožich z ramen a rozkročil se před salaší. Nebyl ještě starý, ale v zádech ho bolelo – tak jako každý večer. Důkladně se protáhl, až v něm zapraskalo jako v rozfoukaném ohníčku, a s úlevou nahlas vzdychl:
„A-ách jo!“
„Jo,“ ozvalo se odněkud z druhé strany údolí.
„Cože?“ podivil se pastýř, „copak tady někdo je?“
„Je,“ řekl zase ten na protější stráni.
„Ale kdo? Celý rok tu přece pasu stáda já!“ dal si bača dlaně před ústa, i když přesně nevěděl, kam volá.
„A já.“
„Kdo já?“ rozzlobil se pastýř: copak tohle je nějaká řeč? „Řekni, co jsi zač, nebo si pro tebe dojdu! A přestaň už po mně všechno opakovat jako nějaká ozvěna!“
„Ozvěna!“ odpověděl hlas a ovčák konečně věděl, na čem je.
Chvíli mlčel, rozpačitě si mnul vousy, a pak sáhl za košili pro tabák. Pečlivě si nacpával dýmku a pozoroval sluníčko, jak se schovává mezi smrky nejvyššího kopce. Že je nezapálí, napadlo ho, když rozškrtl sirku nad nacpanou fajfkou.
Párkrát zabafal, a pak mu to nedalo: přece nepropásne příležitost k troše řeči. Koneckonců, kdy si v těchhle horách naposledy popovídal s někým jiným než se svým obrazem ve džbáně?
„To jsou moje ovce,“ nevěděl, jak začít, a tak pyšně mávl rukou někam za sebe, odkud doléhalo tiché bekání, jak si ovečky nacházely první večerní sny. „Každý rok je tady pásám!“
„A sám,“ dořekla ozvěna.
„Jak by ne?“ ohradil se bača rozhněvaně. „Kdo by tu se mnou vydržel: zima delší než poustevníkovy vousy, když právě nemrzne, tak aspoň prší a dobru noc dávají vlci. Tak mi řekni, kohopak sem k sobě seženu?“
Zdroj: Jiří Dvořák: Slepice a televize, Baobab 2011, 2. vyd.
Kompletní text a zadání si můžete stáhnout zde:
©Materiál připravily Květa Krüger a Kamila Bergmannová, Program RWCT, 2020.