Smělé pírko na lovu bizonů – ukázka

   „Dnes konečně přišel můj velký den,“ pomyslel si Smělé pírko, když časně zrána vstával. Tak napjatý snad ještě nikdy nebyl. Poprvé půjde na lov úplně sám. Tajně. Nikdo se o tom nesmí dovědět, dokud se z lovu nevrátí – i s kořistí.
   Smělé pírko již mnohokrát viděl otce Velkého medvěda a ostatní muže z kmene, jak skolili bizona. Věděl, že je to nesmírně nebezpečné, jít na lov takhle sám. Na něco takového je ještě moc malý, ale už ho nebavilo pořád jen tak nečinně přihlížet.
   „Když ulovím bizona,“ přemýšlel Smělé pírko, „dokážu, že jsem stejně šikovný a odvážný jako dospělí muži. Pak i já budu jedním z nich a možná dostanu nové jméno, třeba Lovec bizonů nebo Ten, který loví bizony.“

PAUZA, otázka: Už jsi někdy udělal/a něco, i když to vypadalo, že jsi na to malý/á?
Je něco, co už umíš a třeba ještě loni jsi to neuměl/-la?
Nebo něco, co už umíš, ale tvůj mladší sourozenec to třeba ještě neumí (třeba zavázat tkaničky, jíst příborem, odnést odpadky, prostřít stůl, jezdit na kole…)

   Smělé pírko se ze svého týpí zahleděl do mlhy šedavého rána. Pak se ještě jednou ohlédl. Velký medvěd a Modrá květina, chlapcovi rodiče, zhluboka oddechovali. Také jeho sestra Bílá holubice ležela schoulená v kožešině.
   A tak se Smělé pírko potichounku vyplížil z týpí. Včera večer si na svůj velký den všechno připravil a ukryl do tajné skrýše v křoví – toulec se šípy, luk, oštěp a nůž z bizoní kosti. Rychle si lovecké náčiní přehodil přes záda, nůž zastrčil za opasek a pospíchal pro koně.
   Jeho koník Rychlý vítr na něj čekal schovaný za stromy. Smělé pírko ho potichounku vyvedl z tábora.
   „Bizoni, třeste se!“ vykřikl Smělé pírko v loveckém nadšení, když byl dost daleko od týpí, a mrštně vyskočil koníkovi na hřbet.

PAUZA, otázka: Co myslíš, že se v příběhu stane dál?

Zdroj: Insa Bauerová: Indiáni. Thovt 2007.

Kompletní text a zadání si můžete stáhnout zde:

© Materiál připravila Květa Krüger a Kamila Bergmannová, Program RWCT, 2020.