Po několika seminářích kritického myšlení měla jsem, poněkud jednostranně vyčerpaná, strávit večer v nepedagogické společnosti. V zájmu zachování zdravého odstupu od toho, čím se stále více zabývám (školstvím), těším se občas na společnost, kde mi organizovaná činnost formující osobnost člověka „nehrozí“.
Po chvíli konverzace se ovšem řeč stočila na to, co právě dělám. Okamžik pro tento úvodník byl osudový. Půvabná dáma v krásných šatech zbystřila pozornost: „Cože to děláte?“
Intonujíc do výrazné tečky, abych vzápětí mohla pochválit její šaty, zopakuji, že „lektorku programu, který se jmenuje Čtením a psaním ke kritickému myšlení.“ Můj nádech přerušil bezmála obviňující výkřik: „Tak to jste vy?! A Začít spolu taky děláte?!“ I když tuším, že si nijak nepolepším, odpovídám po pravdě, že je to program, který je Kritickému myšlení velmi blízký, a že chystáme společnou knihu. Nasadí poněkud učitelský výraz: „Výborně! To mi určitě vysvětlíte, do čeho se náš ředitel asi tak mohl zbláznit! Já už mu x let dělám na škole dramaťárnu, projekty, v zeměpise vyrábíme s dětmi nabídkové katalogy pro cestovní kanceláře, jindy zas píšeme encyklopedii o zvířatech, dávno učivo nerozděluju jen na předměty, pracujeme ve skupinách… A myslíte, že se za ty roky přišel podívat, co a jak dělám? Ani jednou. Myslíte, že je v pořádku, že aniž ví, jak učím, chce mě teď nahnat na nějaké Začít spolu nebo Kritické myšlení? Celé roky jsem k tomu, co dělám, žádné školení nepotřebovala, a najednou ho potřebuju? Celé roky jsem bezproblémová, a najednou mám problémy a musím se jít školit? Navíc ve věcech, které dávno dělám i bez školení?“ Uleví se mi, že láva jejích argumentů není namířena ani tak proti našim programům, jako spíš proti řediteli, který v tomto případě asi pochybil. „On je výborný ředitel, manažerské schopnosti má skvělé, ale copak mi může něco doporučovat a přitom nevědět, jak učím?!“ Chudák ředitel, jde mi hlavou, myslí to asi dobře, a místo aby mu učitelka s tak velkou mírou zaujatosti byla oporou, má teď z ní nepřítele! A zdá se, že naše programy též.
Ale jak náš rozhovor přitlumil na emocích a nabíral na věcnosti, loučíme se s příslibem, že já se přijdu podívat do jejího vyučování a ona zase navštíví některou z našich dílen.
Ve vyučování (u něhož byl se mnou i pan ředitel) měly děti především rychle a správně odpovídat na otázky: „Jak se jmenoval vojevůdce Leopolda II.?“ „Vymyslel to K. B. Presl.“ „Z jakého do jakého města jezdila drezína?“ „Napsala to B. Němcová.“ Vyučování připomínalo televizní soutěž. A to i v té části, kde bylo dovoleno pracovat ve skupině. Nejrychlejší napsal odpověď a běžel s ní ke stolu paní učitelky. Zbylé členy ve skupině ke spolupráci nepotřeboval, ale bod navíc získala celá skupina. V literární výchově soutěž pokračovala: „Já vám přečtu ukázku a vy mi na papírku přinesete název a autora díla.“ Obstála jsem. Úryvek totiž obsahoval slovo dudy.
(Přemýšlím, kolik let mi trvalo, než jsem pochopila, v čem může být škola jiná a kolik let uplynulo, než jsem první „jinou“ hodinu připravila pro ostatní.)
Nebýt toho náhodného setkání a velké míry otevřenosti paní učitelky, nedorozumění mohlo zůstat dvojí: Na základě nedostatku komunikace mezi ředitelem a onou učitelkou mohly být předem negativně přijímány programy, které „za nic nemohou“. Druhé nedorozumění mohlo přetrvávat, kdyby se paní učitelka měla i nadále domnívat, že to, čemu učíme, ona už dávno dělá. Stačilo uznat, že její způsob výuky musí být pro ni velmi náročný, ale zároveň ji upozornit, že principům pedagogiky vycházející z dítěte, neodpovídá; paní učitelka se tedy nemusí obávat, že by ji někdo v našich kursech vyučoval něčemu, co ona už „dávno praktikuje“.
Zdá se, že jedno nedorozumění je příkladem toho, že bariéry vznikají dříve, než se stačíme setkat. (Ať už ředitelé se svými učiteli nebo učitelé s lektory našeho vzdělávacího programu.) K druhému nedorozumění dochází, když má učitel dojem, že vše, co mu naše kursy nabízejí, už dávno dělá. Jedno nedorozumění nastává z poruchy komunikace, druhé je z nepochopení. K překonávání obého by mohl a měl sloužit i tento časopis.
Stalo se
Lektoři KM se sešli v Unhošti, H. Košťálová
Duhová konference – tři programy v jedné škole, O. Hausenblas
Prohlášení na závěr konference – viz Duhová konference
S verši Ch. Morgensterna, E. Kašparová
Co nového u nás
Akreditace
O certifikaci (viz sekce Co děláme – Certifikace)
Co nového jinde
Vzdělávání a zdraví jako partneři, H. Košťálová
Romské děti nastupují na střední školy, K. Marques
Inovácie v škole 2002, J. Kmentová, V. Beran, N. Rutová
Jak byl vyvinut třífázový model učení, H. Košťálová, J. Steelová
EUR očami učiteľov, A. Petrasová
Lekce a komentáře
Modelová příprava z geografie, M. Marada
Kritické myšlení ve výuce přírodovědy, T. Pyl
Matematika ve 4. ročníku gymnázia, J. Škrobánková
Helemese, já to dokážu! N. Parish
Dílna psaní v 5. ročníku ZŠ, J. Králová
Zkusme pojmenovat strach, V. Strculová
Portfolio ve 3. ročníku základní školy, A. Tomková, V. Strculová
Psaní v cizím jazyce, A. Rušarová
Klonování v angličtině, H. Němcová
Škola v literatuře
Kapitola z dosud nepojmenované knihy, P. Rut
Rodiče a my
Anketa KL – 3 otázky pro rodiče
Jak myslet kriticky s rodiči, B. Staňková
Rada rodičů v Portlandu, H. Košťálová
Texty
Argumentační esej na gymnáziu, J. Kmentová
AE, K. Bergmannová
Přečetli jsme
David Gruber: Řečnické triky, J. Kollárová
Petra Hůlová: Paměť mojí babičce, J. Kmentová
Z redakční pošty
Kam mě posunul kurs RWCT?, P. Besedová
I z reformy se může stát mrtvá ideologie, J. Feřteková
O elitářství, Z. Bělecký
Posilující výpisky z četby
Zdeněk Kratochvíl – Výchova, zřejmost, vědomí (Herrmann a synové, 1995, 199 str.)